Konec slavné epochy
Po II. světové válce byly všechny brněnské továrny znárodněny – fabriky německých majitelů byly zkonfiskovány už v roce 1945, mezi nimi i ty, které patřily židovským majitelům mluvícím německy. Posléze pak byly pod národní správu vzaty i všechny zbývající.
Nástupními podniky se staly n. p. Vlněna, jejímž centrem byla Neumarkova továrna s krásným Bochnerovým palácem u Dornychu (až na budovu paláce nedávno zbořena), a n. p. Mosilana, která v sobě soustředila továrny rozkládající se mezi ulicí Křenovou a Radlasem.
Podfinancované a špatně spravované textilnictví se však už nerozvíjelo tak jako dříve – továrny sice dále fungovaly a vyráběly poměrně kvalitní textilie, jejich věhlas však upadal. Ještě na výstavách EXPO v Bruselu (1958) a Montrealu (1967) získaly brněnské textilky prestižní ocenění, avšak za speciální kolekce látek, které by zákazník v československých obchodech hledal marně. Pozornost světa také vzbudil v roce 1967 do výroby zařazený umělecký textilní produkt Art Protis, pozornost domácích odběratelů pak hlavně ručně vázané koberečky Tapiko, které zaplavily socialistické domácnosti.
V posledním dvacetiletí textilní výroby už brněnské továrny pracovaly jen setrvačností a po divoké privatizaci v 90. letech většina z nich velmi rychle zanikla.
Jediným podnikem, který dnes navazuje na více než 250letou historii brněnského textilnictví, je Nová Mosilana v Černovicích, vyrábějící však látky téměř výhradně pro export. Mimo ni v Brně zbyly už jen zdevastované brownfieldy, které rychle padají za oběť developerským projektům lhostejným k regionální historii.
Příběh moravského Manchesteru tak v brněnských ulicích už za pár let nebude k zahlédnutí.
Vlněna, stav v roce 2014, dnes už neexistující (foto: Kamil Till, Moravská galerie v Brně)
Továrna Aron & Jacob Löw-Beer v Brněnci byla později známá jako tzv. Schindlerova továrna, stav v roce 2014 (foto: Kamil Till, Moravská galerie v Brně)
Nová Mosilana v Brně – Černovicích (foto: Nová Mosilana a.s.)
