Zde žili August s Alicí a jejich děti Margareta (Didi) a Eric.
Syn Arnolda Löw-Beera August se v roce 1918 stal společníkem firmy Aron & Jakob Löw-Beer’s Söhne, o čtyři roky později nechal pro svoji rodinu postavit samostatně stojící vilu na Hlinkách 132. Dům není tak avantgardní jako předchozí vily, ale se svými takřka třemi desítkami místností a rozsáhlým zázemím představoval skutečně luxusní bydlení. V roce 1940 jej zabrala německá armáda a zřídila zde sídlo německé Bezpečnostní služby, po válce zde dlouhá desetiletí sídlil Kojenecký ústav a Dětský domov.
Foto: Pohled do zahrady vily Augusta a Alice Löw-Beerových na Hlinkách 132. Foto: Štěpán Kaňa
Ze vzpomínkových textů Daniela Low-Beera:Sňatek Alice a Augusta rodina zpočátku odsoudila. Alice byla krásná, měla mnoho nápadníků a někteří možná šířili pomluvy. August, který na sňatku trval, byl vyděděn. Brzy však byl přijat zpět. Tento pár měl jistou přitažlivost. Alice byla nejen velice krásná, ale i praktická, podnikavá a skvělá hostitelka. August byl okouzlující společník a přesvědčivý diplomat, působil též jako rakouský konzul.
Jejich syn Eric Löw-Beer vzpomínal: „Matka hrávala odpoledne na klavír, byla vzdělaná, kromě klavírní hry studovala i francouzštinu. Otec večer vyprávěl příběhy, většinou o automobilech, které byly v té době novinkou. Rodiče automobilem procestovali celou Evropu včetně Anglie a také severní Afriku. Za první světové války táta narukoval a máma pracovala jako zdravotní sestra v místní nemocnici.
Erikova sestra Didi vyprávěla, že rodinu silně ovlivňovaly právě ženy, které byly v mnohém výjimečné. „Maminka měla nepopiratelný organizační talent, zabývala se sociálním zabezpečením továrních dělníků, řešila jejich důchody, zdravotní péči, organizovala návštěvy nemocných, věnovala se charitě. Nejen ona, ale i další ženy z rodiny byly schopné začít větu v jednom jazyce a dokončit ji v jiném, byly rovny mužům nejen v konverzaci, ale usměrňovaly i jejich rozhodnutí.“
Matka Didi a Erika byla skutečně krásná žena, a zůstala jí až do svých osmdesáti, kdy jsem ji osobně navštívil v Londýně. Odrážela mnoho vlastností, které umožnily ženám z rodiny Löw-Beerů být přinejmenším rovny mužům. Byla praktická, podnikavá, její ruční práce se prodávaly v londýnském obchodním domě Harrods. Jako členka Červeného kříže navštěvovala staré lidi, byla vynikající hostitelkou, vždy elegantní, s pevným charakterem, ale také s vynikajícím smyslem pro humor. Obzvláště hodná byla na děti.
Löw-beerovské ženy přetavily židovské principy spravedlnosti a sociálního cítění v inovativní základy sociální péče. Pomáhaly tak vytvářet a udržovat jedinečné vztahy mezi majiteli firmy a jejich zaměstnanci. Své muže většinou výrazně přežily, dožívaly se osmdesáti, devadesáti i více let, a mohly mi tak povyprávět mnohé z rodinných příběhů. Vzpomínám si na jejich vřelost, noblesu a sílu charakteru. Když zemřela moje babička, uvědomil jsem si, že s ní odešla i jedinečná kultura a způsob života, který se už nezopakuje. Löw-beerovské ženy přežily jako lidé z určité kultury, určitého místa a času, které nebylo možné předat dál. Bylo to jako pozorovat nějaké vzácné, půvabné a mocné zvíře, které však už vyhynulo.
Tip: Čtvrtá až desátá zastávka této stezky se nachází podél trati tramvajové linky číslo 1. První tramvajová linka byla v Brně zprovozněna v podobě koňské dráhy (1870), později ji nahradila parní (1884) a konečně elektrická tramvaj (1900). Tramvajová linka č. 1 byla zprovozněna v červnu roku 1900.
