Železnice jako symbol úniku, nebo zkázy.
Hlavní nádraží Severní dráhy Ferdinandovy a později Severní státní dráhy, dnešní Brno Hlavní nádraží, bylo jednou z nejstarších velkých vlakových stanic v habsburské monarchii. Pravidelný provoz na trati Brno – Vídeň byl zahájen roku 1839, o deset let později se otevřela i trať směrem na sever. Železniční spojení usnadnilo podnikání a umožnilo Löw-Beerům expandovat do Evropy i celého světa. Železnice je jedním ze symbolů jejich úspěchu, ale také smutným symbolem konce – v železničních vagónech byli Židé posíláni do pracovních, koncentračních a vyhlazovacích táborů. Příběhy vykořenění, útěků a opětovného hledání jsou příběhy přežití, ale nesmíme zapomenout ani na miliony těch, kteří neunikli.
Hlavní nádraží. Foto: Štěpán Kaňa
Ze vzpomínkových textů Daniela Low-Beera:
Můj dědeček Walter by rád zůstal a bránil svou továrnu i dům na Hlinkách, ale babička Alice jej přiměla k útěku. Babička získala vízum i pro svoji matku Marguerite a společně odcestovali do Francie, odkud měli odplout do Anglie. Marguerite ale nechtěla jít dál, rozhodla se vrátit, aby pomohla své další dceři a také své sestře Doře, které uvízly v Maďarsku.
Se vzpomínkou na Marguerite Löw-Beer a její sestru Doru. Foto: Geni.com
Jako vzpomínka na Marguerite zůstaly rodině dva dopisy adresované její dceři Alici napsané ve dnech 15. a 19. června 1944 krátce před deportací do Osvětimi. Jejich tón je jasný, přesvědčivý, ale také neúprosný.
15. června 1944
„V ghettu se šíří všechny možné zvěsti a je možné, nedej Bůh, že se naplní, jako v mnoha městech. Z tohoto důvodu vám chci napsat, ještě než se dostaneme k deportaci, což znamená smrt. I když mám velmi ráda život, do budoucnosti hledím s klidem. Moje myšlenky jsou stále s vámi, mé drahé děti a vnoučata.“
19. června 1944
„Za pár dní máme být deportováni. Abyste si udělali představu o tom, jak žijeme: ghetto je odděleno vysokým dřevěným plotem, před vstupem stojí policista. Je povoleno mít pouze jednu židli; vejce, máslo a smetana jsou zakázány, masa je 100 g na osobu a týden. A musíme nosit žluté hvězdy: ten, kdo to neudělá, je bez milosti poslán do koncentračního tábora.
To je křesťanská kultura lásky k bližnímu, kterou se pyšní. Naloží člověka do dobytčáků po padesáti a více lidech. Kéž jsou naši mučitelé a vrazi prokleti. Jejich jména by měla být zjevena, až přijde den zúčtování, a žádám vás, abyste tato jména předali těm, kteří budou povoláni, aby je soudili. Mé nejdražší děti a vnoučata, jak ráda bych vás viděla. Moje poslední myšlenky budou patřit vám všem.“
Také nejmocnější z rodu Löw-Beerů Alfred utíkal z Brna po železnici, převlečený za chudého krejčího. Rodina na něj zatím netrpělivě čekala v Londýně. Když se jej nedočkali, poslali anglického špiona sira Paula Dukese, aby se jej pokusil najít. Sir Paul od jednoho ze členů gestapa zjistil, že k němu v poledne o Velikonocích přivedli k výslechu staršího muže v obyčejných šatech, který tvrdil, že má v Praze krejčovský obchod. Choval se však mnohem vybraněji než obyčejný krejčí a byl prý velmi nervózní. Následující den bylo u železniční trati nalezeno tělo mrtvého muže. Existuje mnoho variant toho, co se tehdy přesně stalo, ale jen jedna jistota. Na železniční trati při útěku z Brna zemřel Alfred Löw-Beer, jeden z nejbohatších a nejmocnějších mužů v tehdejším Československu. Celou tragickou událost se snaží zrekonstruovat kniha An Epic of Gestapo z pera zmiňovaného sira Paula Dukese.
Příběh o tom, co se stalo s naší továrnou, jsme objevili až o padesát let později. Tehdy, někdy začátkem osmdesátých let, si můj otec Thomas Löw-Beer začal číst román s názvem Schindlerova archa. Táta si často dlouho do noci četl nebo studoval lékařské dokumenty, matka zhasla světlo, políbila jej na dobrou noc a usnula. Zatímco celý náš dům v klidu spal, otec se nemohl odtrhnout, četl stránku za stránkou. Zpočátku to byl jen dobrý příběh se silným etickým nábojem, teprve později začal rozpoznávat krajinu a místa svého dětství, továrnu, potok, železniční přejezd, názvy míst, které znal jako malé dítě. Místo, kde kdysi žil a kam se nemohl vrátit, najednou ožívalo v jiném, neznámém příběhu. Otec četl celou noc a asi by pokračoval klidně celý týden, kdyby to bylo třeba. Chtěl tu knihu dočíst a zároveň nechtěl, aby skončila. Byl opět v Československu, teprve za svítání se vrátil za námi do Birminghamu. Vzpomínám si na něj tehdy při snídani. Chtěl jsem, aby mi podal vločky, ale on mluvil jen o Schindlerovi. Potřeboval jsem stihnout autobus do školy, on chtěl, abych poslouchal. Byl s těmi vločkami zoufale pomalý, natáhl jsem se, abych si vzal mléko, a myslel jsem jen na autobus. Ale když jsem zahlédl jeho oči, zarazil jsem se. Vypadal vzrušeně jako malé dítě, jako by se v něm něco probudilo. Pokusil se mi vysvětlit, co je to ta Schindlerova archa, kterou znal jakoby v jiném životě, že to byla továrna jeho rodiny. Továrna, která byla Löw-Beerům sice ukradena, ale během války posloužila dobré věci. Stejně jako mnoho teenagerů jsem nechápal, co to pro něj znamená, proč by měl být pro mě důležitý nějaký staromódní příběh z minulosti. Chtěl jsem jen svou snídani a stihnout autobus do školy.
Přiznám se však, že jsem se cestou dvoupatrovým autobusem plným cigaretového kouře nemohl soustředit, díval jsem se z okna a snažil se vidět Československo. Snažil jsem se zahlédnout něco z toho, co viděl můj otec. Nešlo ani tak o fakta, která mi řekl, zaujal mě spíš jas v jeho očích, jako by byl znovu mladý, jako by byl opět dítětem.
Posledním cílem stezky je najít a navštívit tzv. Schindlerovu archu, továrnu Löw-Beerů, unikátní pracovní tábor, kde byli před deportací do Osvětimi zachráněni Židé z tzv. Schindlerova seznamu. Příběh získal světovou proslulost díky oscarovému filmu Stevena Spielberga. Je to jedno z nejznámějších míst druhé světové války a leží jen několik desítek minut vlakem od Brna.
Brněnec. Foto: Tomáš Bláha
Tip:
Některé vlaky na trati Brno – Praha zastavují v Březové nad Svitavou. Schindlerova archa, tedy bývalá továrna Löw-Beerů se nachází přibližně 500 m jižně od vlakového nádraží. Daniel Low-Beer značně zchátralý tovární komplex koupil a ve spolupráci s Nadačním fondem Archa – rodiny Löw-Beer a Oskara Schindlera zde chce vybudovat muzeum a památník středoevropských židů.
Podívejte se také na film Schindlerův seznam, zejména na scénu Schindlerova projevu k zaměstnancům v továrně na konci války a scénu, kdy mu „jeho“ Židé předávají prsten vyrobený ze zlata z jejich zubů. Je na něm vyryto: Kdo zachrání jediný život, zachrání celý svět.
Jděte a najděte působivé původní stavby továrny v Brněnci a také si přečtěte moji knihu Archy života. Historie rodu Löw-Beer, skutečný příběh jednoho nepravděpodobného přežití.
