Jedna z továren firmy Aron & Jakob Löw-Beer’s Söhne.
Na ulici Václavská 2 se dodnes zachovala jedna z rodinných továren. Budovy už sice neslouží svému původnímu účelu, ale minimálně uliční fasáda je dobře zachovaná. Tuto továrnu založil v roce 1877 Jákobův syn Leopold Löw-Beer.
Jákob Löw-Beer opustil boskovické ghetto a odtržení od starého způsobu života demonstroval i tím, že jednomu ze svých synů dal typicky rakouské křestní jméno Leopold. Leopoldův bratr Izák vybudoval z bývalé papírny v Brněnci prosperující textilní továrnu. Sám Leopold, který vlastnil bankovní firmu ve Vídni a svého bratra finančně podporoval, roku 1877 koupil továrnu v Brně na Václavské ulici (původně Gebrüder Popper), kterou vtělil do rodinného podniku. Následující generace tovární provozy modernizovaly a dále rozšiřovaly. Poslední generace majitelů – Felix, Walter, August a Marie (Mitzi) Löw-Beerovi – v této cestě pokračovala. Rodinná firma Aron & Jakob Löw-Beer’s Söhne tehdy zaměstnávala na 1 500 lidí, měla výrobní i obchodní pobočky v zahraničí a téměř polovina její produkce byla exportována doslova do celého světa. Během druhé světové války byly veškeré provozy zabrány nacisty. Felix byl tehdy již po smrti, Walter emigroval do Anglie, August do Skotska, Mitzi zahynula roku 1940 v koncentračním táboře.
Od skromných počátků textilního podnikání ještě v boskovickém ghettu přes rozrůstající se provozy v Brněnci, Brně i jinde v okolí se firma Aron & Jakob Löw-Beer’s Söhne stala jedinou evropskou textilkou, která sama zvládla celý proces výroby od surové vlny po finální produkt. Textilka dokázala reagovat na změny za Rakouska-Uherska, zvládla přechod na podmínky demokratického Československa, se značnými obtížemi přežila druhou světovou válku, až byla následně znárodněna komunisty. Po revoluci v roce 1989 ztratila továrna ruské trhy a vyráběla pouze jeden den v týdnu. Její tehdejší ředitel František Olbert odcestoval do Dánska, kde dohodl kontrakt s tamním výrobcem luxusního nábytku. Továrna na čas opět jela na plný výkon. Dnes je textilní výroba zcela zastavena a budovy buď chátrají, nebo byly přestavěny pro jiné účely.
Továrna na Václavské ulici v Brně r. 1897. Foto z knihy Archy života.
Budovy továrny dnes. Foto: Štěpán Kaňa
Ze vzpomínkových textů Daniela Low-Beera:
Co se stalo v roce 1938? Po nacistické invazi do Československa stál můj dědeček Walter Löw-Beer na hranici, která právě rozdělila Československo, Evropu i židovský svět. Nová hranice vytvořená mnichovskou dohodou v září 1938 vedla podél potoka u naší továrny v Brněnci. Můj dědeček vyzbrojený jen holí se postavil tváří v tvář německým vojákům na druhé straně potoka. Řekl jim, že on je v Československu a oni dál nesmějí. Žid, který bránil svou vlast. Němci prý slezli ze svých ozbrojených vozidel a utábořili se podél břehu. Žádali mého dědečka, aby přešel k nim a projednal s nimi, co dál. Kdyby děda tehdy přešel, byl by jistě ztracen, on ale zůstal stát, chráněný potokem a svou holí, a doporučil vojákům, aby zavolali do Prahy nebo do Berlína a přesné hranice si sami ověřili. Tak Walter Löw-Beer zdržel nacistickou invazi do této části Československa o celé tři dny. Moje babička byla na tento příběh vždy pyšná. Když mi jej dovyprávěla, tázavě vzhlédla, jako by se ptala nebe: když mohl můj Walter, proč nemohli ostatní, kteří měli více prostředků než pouhou hůl.
Často jsem přemýšlel, co dědeček ten den bránil. Byl český vlastenec, mluvil česky, ale také německy, francouzsky a anglicky a byl Žid. Můj dědeček byl Evropan a odmítl být rozdělen na kusy. Přesto musel svůj domov i majetek opustit. Přišel o všechno, dokonce i o část své rodiny, o jedinečnou kulturu, i o část sebe sama. Přežití Židů a mé rodiny záleželo jen na jednotlivých „archách života“, které vypluly a přistály, kde to jen šlo. Löw-Beerovi nyní žijí po celém světě – v Brazílii, Kanadě, Americe, Austrálii, Anglii, Karibiku či ve Švýcarsku. V Československu nepřežil nikdo.
Stezka pokračuje na Hlavním nádraží, kam se dostanete opět tramvají číslo 1 (nebo i jakoukoliv jinou) ze zastávky Václavská do zastávky Hlavní nádraží.
