Pavlačové domy byly kdysi postaveny pro pracovníky nedalekých textilek
V oblasti Cejlu vyrostly během 19. století pavlačové domy postavené pro dělníky, kteří se do Brna stahovali z chudých oblastí Českomoravské a Drahanské vrchoviny s vidinou získání práce v místních textilkách. Tady se usazovali noví čeští, němečtí i židovští příchozí a nehledě na národnost tu vytvořili novou městskou společnost. Právě v těchto ulicích a pavlačových domech proto vznikl hantec, specifický brněnský dialekt užívaný nižšími sociálními vrstvami, který je kombinací češtiny, němčiny a jidiš.
V pavlačových domech se však nežilo dobře – v každém bydlel stejný počet obyvatel jako v průměrné vesnici. Nejméně šestičlenné rodiny textilních dělníků obývaly pouze jeden pokoj s kuchyní, která byla osvětlená světlíkem nad vstupními dveřmi, bez tekoucí vody a se společným záchodem pro celou pavlač. Aby si rodina finančně trochu přilepšila, přijímala navíc nocležníky z řad příbuzných nebo známých, kteří do továrny docházeli ze vzdálenějších vesnic. Protože se často pracovalo na směny, znamenalo to, že v jediné posteli, kterou rodina vlastnila, se spící střídali.
Noviny Volksfreund v roce 1907 popisovaly bytovou situaci na Cejlu, konkrétně v domě číslo 77, takto: „Pokoj a kuchyň. Dvě postele pro šest lidí. Vlhkost až do dvou metrů výšky bytu… Záchod pro sedm rodin. Žádné vodovodní potrubí. Otevřený kanál. Žumpa. Vedle studny se nachází kanál, který silně zapáchá. Nájem 16 korun.“
V kontextu s takovou bídou a minimálními hygienickými možnostmi proto nepřekvapí vysoká úmrtnost textilních dělníků. Nejčastější příčinou úmrtí býval střevní katar a tuberkulóza, rychle se zhoršující prašným prostředím v továrnách. Průměrný věk obyvatel Cejlu se tehdy pohyboval kolem 33 let.
Dělnický byt z 2. poloviny 19. století. (foto: AMB)
Pavlačový dům na Bratislavské ulici, 1980 (foto: O. Šabata, MMB)
Dělnické obydlí na počátku 20. století.
